Prostá zem, kostel na kopci, naléhavá mlha pod ním, cesta ubíhající bludišti navzdory.
V zákrutě kapradí, jeho ještě natažená pera, uchystaná k jarnímu vymrštění.
Nehybná hladina, svolný svět bezzubě netečný k minulé noci.
Uzoufaná slovesa bez naslouchání.
Zarůstá tichem a zarůstá bez návratu.
Zarůstá neviděním a zarůstá z marnosti.
* * *
Těžké závěsy deště
Stírají barvy a rozmazávají kresbu krajiny
Vykružují zrcadla s odrazem
Těžkých závěsů deště
Psaní do papírové země
Zrcadlí odrazy barev, setřených z očí
Kreseb rozmazaných
Nepatrných
Nezřetelných
Dary neobjevené nepřevzaté
Psaní do zrcadel
Těžkých dešťů slov
(3. 1. 2018)
* * *
Ze skrývky hlušina vyprahlá
Prostor k větrným tancům
Vírům z prachu
Modrý hadinec tu pustotu zbožňuje
Ztepilý vzpřímený nezdolný
Pichlavý
Jako vteřina zániku
V níž rypadlo rozerve
Loď kostela
A jeho zdivo se změní na pustinu
Bez času bez člověka
Který sám sebe odsud vyžene
* * *
Rozrytá pole rodidla země
Odsmyslňující aleje ukazatele
Vyklučit vše mít víc
Pobrat co ze země je
Uchvátit vítr ze všech stran světa
Shrábnout vůně vesmíru
Pohltit vše ztracené a mrtvé
Až se záchvat hrůzy jednou vzpříčí v jícnu
Vyvrhneš z útrob škrcený hnusem
Všechno co v tobě utonulo
A budeš volný
Jednou
Nebo ne
* * *
Sklíčenost klíčí v soukolí, jehož
Běh připomíná potácení
Rakovina doby je stejně nevyléčitelná
Jako ta v úhoru těla
Kostra již nepodepírá organismus
Rozplizává se v beztvarou amébu
Kterou živí rozsévání zkaženosti
Není-li návratu k dobrému
Co bude novou pevností
Co naplní a dá tvar
Národ mongoloidních návyků
A zákeřně lstivého lokajství
To tady se učí Evropa vlastnímu Sebezničení
* * *
Okna mysli dokořán
Porážet strach
Lámat jej jak kmeny borovic
A tím umenšovat
Vždyť můžeš
Kyselí se krčí ohnou
Zlýma očima nahlížejí přes plot
Číhají
Kde jsou? V každém křoví?
Malí potřebují ubližovat
Než ztuhnou jednou
V dlouhou nekonečnou poušť
ZARAŠČANJE
Preprosta zemlja, cerkev na hribu, vztrajna megla pod njim, potekajoča pot blodnjaku navkljub. V ovinku praproti, njegova še navita peresa, pripravljena za pomladansko sprostitev. Negibna gladina, upogljiv svet brezzobo brezvoljen do minule noči. Obupani glagoli brez poslušanja.
Zarašča s tišino in zarašča brez povratka.
Zarašča nevidenjem in zarašča iz ničevosti.
* * *
Težke zavese dežja
Brišejo barve in razmazujejo risbo Pokrajine
Zaokrožajo zrcala z odsevom
Težkih zaves dežja
Pisanje v papirnato zemljo
Zrcali odseve barv, zbrisanih z oči
Risb zabrisanih
Neznatnih
Neopaznih
Darovi neodkriti nesprejeti
Pisanje v zrcala
Težkih dežjev besed
(3. 1. 2018)
* * *
Iz zgornje plasti jalovina izsušena
Prostor za vetrne plese
Vrtince iz prahu
Moder gadovec to puščo obožuje
Navpičen pokončen neuničljiv
Bodikav
Kot sekunda konca
V kateri bager raztrga
Ladjo cerkve
In njegovo zidovje se spremeni v pustinjo
Brez časa brez človeka
Ki sam sebe odtod izžene
* * *
Razbrazdane njive rodila zemlje
Razsmisljujoče drevorede kažipotov
Izkrčiti vsa drevesa imeti več
Pograbiti kar iz zemlje je
Polastiti se vetra iz vseh strani sveta
Pograbiti dišave vesolja
Pogoltniti vse izgubljeno in mrtvo
Dokler napad groze enkrat ne obtiči v grlu
Izbruhaš iz drobovja zadušen z gnusom
Vse kar je v tebi potonilo
In boš svoboden
Nekoč
Ali pa ne
* * *
Potrtost kali v kolesju, katerega
Tek spominja na opotekanje
Rak časa je enako neozdravljiv
Kot tisti v ledini telesa
Okostje že ne podpira organizma
Razleza se v brezoblično amebo
Ki jo hrani razsevanje izprijenosti
Če ni povratka k dobremu
Kaj bo nova trdnjava
Kaj napolni in dá obliko
Narod mongoloidnih navad
In zahrbtno prekanjenega lakajstva
Prav tukaj se Evropa uči lastnega Samouničenja
* * *
Okna misli so širom razprta
Premagovati strah
Lomiti ga kot debla borov
In ga tako zmanjševati
Saj lahko
Kisli se krčijo, ognejo
Z zlemi očmi motrijo čez plot
Oprezajo
Kje so? V vsakem grmovju?
Majhni morajo škodovati
Preden otrpnejo
V dolgo brezkončno puščavo
