Prostá zem, kostel na kopci, naléhavá mlha pod ním, cesta ubíhající bludišti navzdory.
V zákrutě kapradí, jeho ještě natažená pera, uchystaná k jarnímu vymrštění.
Nehybná hladina, svolný svět bezzubě netečný k minulé noci.
Uzoufaná slovesa bez naslouchání.
Zarůstá tichem a zarůstá bez návratu.
Zarůstá neviděním a zarůstá z marnosti.
* * *
Těžké závěsy deště
Stírají barvy a rozmazávají kresbu krajiny
Vykružují zrcadla s odrazem
Těžkých závěsů deště
Psaní do papírové země
Zrcadlí odrazy barev, setřených z očí
Kreseb rozmazaných
Nepatrných
Nezřetelných
Dary neobjevené nepřevzaté
Psaní do zrcadel
Těžkých dešťů slov
(3. 1. 2018)
* * *
Ze skrývky hlušina vyprahlá
Prostor k větrným tancům
Vírům z prachu
Modrý hadinec tu pustotu zbožňuje
Ztepilý vzpřímený nezdolný
Pichlavý
Jako vteřina zániku
V níž rypadlo rozerve
Loď kostela
A jeho zdivo se změní na pustinu
Bez času bez člověka
Který sám sebe odsud vyžene
* * *
Rozrytá pole rodidla země
Odsmyslňující aleje ukazatele
Vyklučit vše mít víc
Pobrat co ze země je
Uchvátit vítr ze všech stran světa
Shrábnout vůně vesmíru
Pohltit vše ztracené a mrtvé
Až se záchvat hrůzy jednou vzpříčí v jícnu
Vyvrhneš z útrob škrcený hnusem
Všechno co v tobě utonulo
A budeš volný
Jednou
Nebo ne
* * *
Sklíčenost klíčí v soukolí, jehož
Běh připomíná potácení
Rakovina doby je stejně nevyléčitelná
Jako ta v úhoru těla
Kostra již nepodepírá organismus
Rozplizává se v beztvarou amébu
Kterou živí rozsévání zkaženosti
Není-li návratu k dobrému
Co bude novou pevností
Co naplní a dá tvar
Národ mongoloidních návyků
A zákeřně lstivého lokajství
To tady se učí Evropa vlastnímu Sebezničení
* * *
Okna mysli dokořán
Porážet strach
Lámat jej jak kmeny borovic
A tím umenšovat
Vždyť můžeš
Kyselí se krčí ohnou
Zlýma očima nahlížejí přes plot
Číhají
Kde jsou? V každém křoví?
Malí potřebují ubližovat
Než ztuhnou jednou
V dlouhou nekonečnou poušť
ZARŮSTÁNÍ
Prostá zem, kostel na kopci, naléhavá mlha pod ním, cesta ubíhající bludišti navzdory.
V zákrutě kapradí, jeho ještě natažená pera, uchystaná k jarnímu vymrštění.
Nehybná hladina, svolný svět bezzubě netečný k minulé noci.
Uzoufaná slovesa bez naslouchání.
Zarůstá tichem a zarůstá bez návratu.
Zarůstá neviděním a zarůstá z marnosti.
* * *
Těžké závěsy deště
Stírají barvy a rozmazávají kresbu krajiny
Vykružují zrcadla s odrazem
Těžkých závěsů deště
Psaní do papírové země
Zrcadlí odrazy barev, setřených z očí
Kreseb rozmazaných
Nepatrných
Nezřetelných
Dary neobjevené nepřevzaté
Psaní do zrcadel
Těžkých dešťů slov
(3. 1. 2018)
* * *
Ze skrývky hlušina vyprahlá
Prostor k větrným tancům
Vírům z prachu
Modrý hadinec tu pustotu zbožňuje
Ztepilý vzpřímený nezdolný
Pichlavý
Jako vteřina zániku
V níž rypadlo rozerve
Loď kostela
A jeho zdivo se změní na pustinu
Bez času bez člověka
Který sám sebe odsud vyžene
* * *
Rozrytá pole rodidla země
Odsmyslňující aleje ukazatele
Vyklučit vše mít víc
Pobrat co ze země je
Uchvátit vítr ze všech stran světa
Shrábnout vůně vesmíru
Pohltit vše ztracené a mrtvé
Až se záchvat hrůzy jednou vzpříčí v jícnu
Vyvrhneš z útrob škrcený hnusem
Všechno co v tobě utonulo
A budeš volný
Jednou
Nebo ne
* * *
Sklíčenost klíčí v soukolí, jehož
Běh připomíná potácení
Rakovina doby je stejně nevyléčitelná
Jako ta v úhoru těla
Kostra již nepodepírá organismus
Rozplizává se v beztvarou amébu
Kterou živí rozsévání zkaženosti
Není-li návratu k dobrému
Co bude novou pevností
Co naplní a dá tvar
Národ mongoloidních návyků
A zákeřně lstivého lokajství
To tady se učí Evropa vlastnímu Sebezničení
* * *
Okna mysli dokořán
Porážet strach
Lámat jej jak kmeny borovic
A tím umenšovat
Vždyť můžeš
Kyselí se krčí ohnou
Zlýma očima nahlížejí přes plot
Číhají
Kde jsou? V každém křoví?
Malí potřebují ubližovat
Než ztuhnou jednou
V dlouhou nekonečnou poušť
